Výstavní a propagační činnost

Zdroj: Emilie Benešová, Výstavy a propagace archivu, in: Aby na nic a na nikoho nebylo zapomenuto. K jubileu ústředního archivu českého státu 1954–2004, Praha 2004, s. 149–186.

Výstavy

Výstavy pořádané od roku 2001 v Archivním areálu v Praze na Chodovci nejsou novým jevem v padesátiletých dějinách archivu. Až do této doby však neměli archiváři mnoho příležitostí prezentovat se na samostatných archivních výstavách a tak především spolupracovali s institucemi, které tyto možnosti měly. Poohlédněme se do minulosti a pokusme se zjistit, jak to bylo s prezentací archivu a archiválií. Jedinečným pramenem pro zjištění výstavních aktivit archivu je archivní registratura a výroční zprávy, jejichž úroveň je velmi různá. Poskytují často jen kusé údaje, nicméně z nich můžeme vyčíst, že výstavní činnost byla vždy velmi čilá. V řadě případů již nelze zjistit, kde a kdy se ta která výstava konala, kdo byl jejím autorem. Někdy dokonce není jisté, zda se skutečně konala nebo zůstala jen ve stadiu příprav, zda spolupráce archivu nespočívala v pouhém zapůjčení exponátů v podobě nejrůznějších kopií archiválií nebo v udělení souhlasu s využitím technického zařízení archivu (většinou šlo o fotografickou techniku). Některé výstavky, honosně nazývané výstavami, byly umístěny v několika vitrinách na chodbách, později i v podloubí bývalého sídla archivu v Karmelitské ulici. Tématicky byly zaměřeny na významná výročí. Byly odrazem své doby a celkové politické situace. Přesto se uskutečnilo i několik významných výstavních počinů.

V roce 1958 se uskutečnil na svou dobu jistě velkolepý projekt, výstava archivních dokumentů situovaná do některých objektů Pražského hradu — Vladislavského sálu, Staré sněmovny, Rudolfovy galerie, Španělského sálu a dalších přilehlých prostor. Celý projekt nesl název Celostátní výstava archivních dokumentů. Od hrdinné minulosti k vítězství socialismu. Vystaveno bylo na 1 700 exponátů vybraných z fondů a sbírek archivů Čech, Moravy i Slovenska a dokonce zapůjčených některými archivy zahraničními (Ostřihom, Budapešť). Výstava probíhala od května do srpna, tedy celé čtyři měsíce. Její uspořádání podnítil tehdejší ministr vnitra Rudolf Barák na základě usnesení politického byra ústředního výboru KSČ. Šlo především o záležitost politickou, která však měla i značný společenský a kulturní dopad. Autorem předmluvy ke katalogu, plné květnatých vět o pádu jedné odumírající třídy po revoluční nástup třídy nové, o zbavení se nenáviděných pout habsburské říše po pevný svazek se Sovětským svazem, byl Zdeněk Nejedlý. Pro uspořádání výstavy byl ustaven početný výstavní výbor, ideová komise, výtvarná a architektonická komise, byla vytvořena historicko-archivní skupina, v jejímž čele stál Zdeněk Šamberger, pozdější ředitel archivu. Dále byl zřízen kolektiv pro zpracování slovenské části výstavy, kolektiv pro zpracování scénáře, textový kolektiv, depozitní kolektiv a spolupracovala dlouhá řada historiků, archivářů, knihovníků, vysokoškolských pracovníků i muzejníků (celkem více než 150 osob kromě čestného předsednictva výstavy).

Expozice byla rozčleněna do devíti chronologicky vymezených částí, každá z nich pak na další tři až devět subkapitol. Představila návštěvníkům originální archivní dokumenty, vzniklé v průběhu tisíciletí. Některé upoutaly vnějším vzhledem, jiné měly zaujmout svým obsahem. Kromě toho, že zde byly vystaveny originály významných archivních dokumentů, jež do té doby spatřilo jen několik vyvolených z řad odborných historiků a archivářů, měla výstava propagovat české archivnictví, zachytit jeho vývoj, současný stav a úkoly. Součástí expozice byly i korunovační klenoty, takže výstava vzbudila oprávněný zájem veřejnosti. Dodnes se o ní v archivních kruzích mluví s pohnutím a zejména archiváři — pamětníci — ji považují za jeden z největších počinů. Odmyslíme-li si ideový podtext výstavy, musíme konstatovat, že skutečně šlo o akci zcela mimořádnou, která nemá v dějinách českého archivnictví obdoby.

Pravděpodobně díky přípravě celostátní výstavy zůstala v pozadí pozornosti archivu další akce, která přinesla slávu a uznání celému státu. Byla to Světová výstava Brusel 1958. V červenci 1957 byl archiv vyzván ke spolupráci s garantem československé účasti ministerstvem školství a osvěty. Spolupráce měla spočívat ve vyhotovení maket některých exponátů, dokumentujících péči, kterou věnuje stát kulturním památkám. Součástí expozice měla být nejméně jedna originální památka, týkající se významné epochy našich dějin, například doby husitské nebo J. A. Komenského, jak se uvádí v žádosti. Dále měly být prostřednictvím fotografií prezentovány konzervátorské a restaurátorské metody. Následovala celá řada porad a jednání, na nichž zástupci archivu upozorňovali na četné obtíže. Kromě toho, že požadované exponáty nebyly součástí fondů a sbírek Státního ústředního archivu, nýbrž Národního muzea, které v žádném případě nesouhlasilo s vyvezením originálů do Bruselu, nebylo možno, vzhledem k jiným plánovaným úkolům, makety a faksimilie v požadovaném termínu zhotovit. Výsledkem bylo alespoň povolení pro fotografa Československé obchodní komory Čestmíra Jírů k pořízení snímků, zachycujících průběh rekonstrukce historického dokumentu.

Z období šedesátých let minulého století stojí za zmínku výstavka, kterou uspořádalo I. oddělení v trezoru Archivu České koruny v červnu — září 1964, a to s názvem Mírové snahy Jiřího z Poděbrad v dokumentech. Monotématická výstavka byla příspěvkem ke světovým oslavám 500. výročí mírového plánu Jiřího z Poděbrad. Vystaveny byly originály některých listin z Archivu České koruny i z dalších archivních fondů, potvrzující přátelské a mírové vztahy českých zemí k zemím sousedním nebo svědčící o diplomatickém úsilí Jiřího z Poděbrad dosáhnout zajištění míru pro celý tehdejší svět. Katalog kolibřího formátu, vybavený kratičkým úvodem, je prostým soupisem vystavených dokumentů. K významnějším počinům můžeme zařadit výstavu 450 let dolování v Jáchymově, uspořádanou v roce 1966 v malovaném sále v Karmelitské ulici. Staré pergameny, náčrty map, horní knihy a celá řada dalších dokumentů měly připomenout bohatou minulost českého hornictví a především výročí otevření jáchymovského stříbrného ložiska. Výstavě se dostalo i jisté publicity v denním tisku. Mladá fronta (16. 10. 1966) přinesla rozhovor s autorkou výstavy Ludmilou Kubátovou. V šedesátých a v sedmdesátých letech se uskutečnila řada drobných výstav převážně ideově zaměřených, bez většího dopadu na veřejnost a bez jakékoliv publicity. Většiny z nich se archiv účastnil zapůjčením dokumentů nebo jejich kopií a jen některých jako spolupořadatel.

Na vlastní půdě pořádala jednotlivá oddělení archivu výstavky na aktuální politická, historická a kulturní témata. Československý svaz mládeže (ČSM) při Státním ústředním archivu v Praze uspořádal výstavu Od Manin ke Strahovu ve vestibulu v Karmelitské ulici. V roce 1971 se konala v Karmelitské výstavka Komuna 1871 a její ohlas u nás, kde byly vystaveny reprodukce archivních dokumentů, vztahujících se k událostem ve Francii. V témže roce byla v malovaném sále (Karmelitská) zahájena výstava s názvem Formování marxistické levice 1920–1921. Obdobně koncipovaná byla i výstavka Rok 1848 a pražští dělníci, připravená v roce 1973 ke 125. výročí událostí roku 1848 v Praze. Následovaly další: Komunistický 1. Máj 1921–1938 očima archivních dokumentů (1974); Sjezdy KSČ 1920–1976 (1976); Klement Gottwald 1896–1953 (1976). Na pracovišti I. oddělení byla v roce 1975 připravena výstavka Nevolnické povstání 1775 a na podzim téhož roku Česko-ruské styky v dokumentech I. oddělení SÚA. Od sedmdesátých let se datuje spolupráce archivu s Českou národní radou (ČNR). Výstavky v jejím sídle se vždy konaly pod záštitou předsedy ČNR a za patronátu archivní správy ministerstva vnitra. Pro zahraniční návštěvy (delegaci Nejvyššího sovětu SSSR, delegaci předsedy britské sekce Meziparlamentní unie, francouzské parlamentní delegace a další) a při příležitosti významných politických událostí či výročí připravoval archiv na požádání předsedy ČNR výstavky archivních dokumentů, vztahujících se především k zahraničním stykům českého státu a k vývoji české státnosti. Mimo jiné měly tyto výstavy ukázat politickým činitelům archivní bohatství a „vzbudit tak jejich větší pochopení pro potřeby archivnictví“. Z posledních je možné uvést výstavu Historie česko-slovenské vzájemnosti, která se konala v září 1991.
Rok 1978 sebou přinesl další celostátní výstavu: Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR. Hlavním pořadatelem bylo ministerstvo kultury a Kancelář prezidenta ČSSR. Exponáty pro výstavu mělo zajistit Národní muzeum, které zaslalo archivu žádost o zapůjčení asi jednoho sta archiválií, především listin z fondu Archiv České koruny. Archiv zapůjčení ochotně přislíbil za předpokladu, že budou dodržena mimořádná bezpečnostní opatření a archivní správa specifikovala podmínky, které jsou pro vystavení originálních dokumentů určující. Výstava se sice setkala s mimořádným zájmem veřejnosti, avšak archiváři spokojeni nebyli. Významným dokumentům se nedostalo takové péče, jakou by si zasloužily. Trend nastoupený v 70. letech pokračoval i v dalším desetiletí, samostatných výstav a výstavek však bylo uspořádáno podstatně méně. Archiv se spíše podílel zapůjčováním exponátů nebo jejich kopií na výstavách připravovaných jinými institucemi: Národním muzeem, Muzeem SNB, Muzeem Klementa Gottwalda.

O čem asi byla výstava, kterou uspořádalo Muzeum husitského revolučního hnutí v Táboře v roce 1981 s názvem Husitská tradice v 60 letech ideologické práce KSČ? V žádosti o spolupráci a zapůjčení exponátů se uvádí: „Prostřednictvím originálních historických dokumentů, fotografií, fotokopií i výtvarných děl chce tato výstava přiblížit desetitisícům návštěvníků významnou pokrokovou úlohu husitských tradic v Československu od roku 1921, přičemž větší polovina bude věnována období socialistické výstavby od roku 1945. V tomto rozsahu to bude první výstava toho druhu u nás.“ Archiv na ni zapůjčil mimo jiné opis relace Policejního prezídia o táboru lidu na Staroměstském náměstí 6. 7. 1921, spis Okresního úřadu v Litoměřicích z 10. 7. 1935 se zprávou o rušení Husových oslav v Lovosicích a některé volební letáky z roku 1935. V řadě těchto výstav poplatných politické situaci se poněkud ztrácí jeden významnější počin, a to výstava, kterou uspořádalo broumovské Vlastivědné muzeum v roce 1981 u příležitosti 725. výročí nejstarší písemné zmínky o Broumovu: Broumov. 1258&ndashp;1848. Archiváři Státního ústředního archivu vybrali více než sto archiválií z let 1256–1948 (1950), které vzešly z činnosti zejména zemských a státních institucí. Archiválie měly dokumentovat společenskou, politickou, hospodářskou, vojenskou a kulturní úlohu Broumova. Vystaveny byly listiny týkající se počátku středověké kolonizace Broumovska, dokumenty o průběhu poddanských povstání v letech 1680–1775, svazky Berní ruly, sčítací operáty, mapy, plány a další. Významnější než samostatná výstavní činnost archivu byla spoluúčast na výstavách konaných nebo v řadě případů pouze plánovaných v sedmdesátých a osmdesátých letech v zahraničí. Archiv byl většinou požádán o zapůjčení originálů vybraných dokumentů a ne vždy bylo možné takové žádosti vyhovět. Génius českého a slovenského národa — to byl název výstavy, která se měla konat v Paříži v roce 1970, pořadatelství bylo svěřeno ministerstvům kultury ČSR a SSR, uspořádání bylo schváleno usnesením obou národních vlád. Hlavním scénáristou české části a zároveň generálním komisařem byl jmenován národní umělec prof. Dr. Adolf Hoffmeister. Národní umělec Laco Novomeský byl jmenován hlavním komisařem slovenské části výstavy. V žádosti o spolupráci se uvádí: „Výstava má ve stěžejních exponátech, které budou vystaveny v originálech, dokumentovat tradici dvou svébytných kultur, české a slovenské od prehistorické doby až po současnost.“ Podle představ hlavního architekta měla být na přeskleném stole „rozhozena sbírka listin Zlatá bulla, Zakládací listina pražské univerzity, Listiny vysokého duchovenstva pražského s výtvarně krásnými pečetmi jako Arnošta z Pardubic, Jana z Jenštejna a Jana z Dražic“, jak se uvádí v technickém scénáři. Slavnostní zahájení bylo plánováno na 15. října 1970 v Grand Palais v Paříži. K 29. 4. 1970 je však na spise rukou tehdejšího ředitele poznamenáno: „Výstava sistována, ulož a.a.“.

Nepovšimnuta nesmí zůstat účast na výstavě, jejímž pořadatelem bylo z pověření ministerstva kultury ART CENTRUM. Československá republika byla v roce 1973 vyzvána k účasti na výstavě Člověk a jeho svět, která byla každoročně pořádána v areálu bývalé Světové výstavy EXPO 67 v Montrealu. Pro rok 1973 bylo zvoleno téma CIVILIZACE. (Československá expozice byla rozdělena do tří výstavních oddílů. Měla se opírat především o reprezentativní a špičkové exponáty. Pořadatel zamýšlel vystavit listiny z fondu Archiv České koruny, a to mírové smlouvy Jiřího z Poděbrad. Představa pořadatele o vystavení originálů nebyla ze strany archivu respektována, takže do Montrealu nakonec putovaly pouhé fotokopie. Obdobně se situace opakovala i v roce 1974, tématem roku byly tentokrát METROPOLE SVĚTA, účastnit se měla Praha a Bratislava. Celá expozice se měla opět opírat o atraktivnost exponátů, které by dokumentovaly vyspělost „obou sesterských měst“. Zda v roce 1974 odcestovaly do Kanady některé z archivních dokumentů nebo jejich kopií, se nepodařilo zjistit. Zatímco některé mezinárodní projekty nebyly realizovány, zapůjčil archiv listiny a další dokumenty do Moskvy, kde byla uspořádána výstava Československo 1970. V listinném trezoru v budově I. oddělení na třídě Milady Horákové byly shromážděny archiválie zapůjčené pro účely výstavy z jiných archivů a institucí. V doprovodu pověřeného pracovníka archivu Františka Rajtorala byly dopraveny do Moskvy a uloženy na velvyslanectví do doby instalace. Rajtoral měl dohlížet na jejich bezpečné uložení a správnou instalaci do uzamčených vitrin. Po skončení výstavy se měly vrátit zpět do vlasti v doprovodu dalšího pověřeného pracovníka Františka Martinka. V roce 1978 uplynulo třicet let od podepsání smlouvy o přátelství a vzájemné pomoci mezi ČSSR a Polskou lidovou republikou. Při této příležitosti pověřilo ministerstvo kultury Národní galerii uspořádáním výstavy Československo — Polsko. Staletí sousedství a přátelství. Výstava byla zahájena v dubnu v Krakově, pak byla přenesena do Varšavy a do Bratislavy a skončila v říjnu 1978 v Praze. Exponáty zapůjčila celá řada českých, moravských a slovenských archivů. Ze Státního ústředního archivu bylo zapůjčeno 13 dokumentů. Jejich výběr byl proveden velmi nedbale, nebyl s archiváři předem projednán, takže se na výstavě neobjevily dokumenty podstatné k dané problematice. Z dalších mezinárodních projektů uvádíme na tomto místě alespoň spolupráci na přípravě výstavy František Josef I. 1848–1880, připravované v roce 1984 ve Vídni. V roce 1986 se archiv spolupodílel na výstavě Zahrady a parky ve Florencii zapůjčením map a plánů z fondu Rodinný archiv toskánských Habsburků a o dva roky později přijal spoluúčast na výstavě Rudolf II. a jeho doba, uspořádané v Essenu.

Velkým písmem se do dějin archivu i archivnictví zapsal konec roku 1988. V prostorách Pražského hradu (Lobkovický palác) zpřístupnil archiv originály 11 nejvýznamnějších státoprávních listin z fondu Archiv České koruny. Výstava s názvem Poklady Archivu České koruny se stala jedinou celostátní akcí k 70. výročí vzniku Československa. Vzácné originály listin opustily potřetí chráněný archivní trezor, aby významně obohatily výstavy popularizující minulost českého státu. (Připomeňme si, že poprvé to bylo v roce 1958 a podruhé v roce 1978 na celostátních výstavách.) V době od 17. října do 4. prosince je shlédlo téměř 60 000 návštěvníků, kteří přijížděli z celé republiky a od časných ranních hodin čekali v dlouhých frontách na vstup do výstavních prostor. V přednáškovém sále Lobkovického paláce uspořádali pracovníci archivu cyklus odborných přednášek, ve kterém vystoupili i přední čeští historici. Školní mládeži byly určeny pořady přibližující kromě archivních činností i okolnosti vzniku jednotlivých listin. Zúčastnilo se jich více než 3 000 žáků a studentů.

Obdobně poznamenala „dějiny výstavnictví“ Státního ústředního archivu i výstava Desky zemské — klenot Království českého, která byla zahájena 20. září 1990 na Pražském hradě (Lobkovický palác, bývalý Úřad desk zemských) za účasti prezidenta republiky Václava Havla. Zprávu o zahájení výstavy přinesla většina českých deníků i Česká televize. Výstava byla součástí prohlídkového okruhu Vladislavského sálu a do 25. 11. 1990, kdy byla ukončena, ji shlédlo asi 145 000 návštěvníků (počet návštěvníků se odhadoval z celkového počtu prodaných vstupenek s tím, že vlastní výstavu shlédl každý druhý). Pracovníci archivu uspořádali v Lobkovickém paláci v rámci doprovodných akcí osm odborných přednášek o deskách zemských; každé z nich se účastnilo asi 25–30 zájemců. I tentokrát se ukázalo, že expozice archivního materiálu jsou pro veřejnost velice atraktivní a pro archiv mají mimořádnou propagační a popularizační cenu. V devadesátých letech minulého století samostatná výstavní činnost archivu téměř ustala. Podílel se sice i nadále na výstavách pořádaných jinými institucemi, zapůjčoval exponáty, ale vlastní výstavy nepořádal. Archiv byl zavalen jinými činnostmi, především úřední nahlédací agendou, jejíž objem v souvislosti s politickými změnami prudce vzrostl. Nutností se stalo přejímání archiválií zrušených úřadů a institucí. Archiv musel opustit své depozitáře na Břevnově i na Broumově (objekty byly vráceny původním majitelům) a archiválie provizorně umístit ve skladech v Praze Vysočanech.

K významným počinům této doby patřila spolupráce na výstavě uspořádané v roce 1991 v prostorách Státního archivu ve Florencii: Lotrinské Toskánsko v mapách Státního ústředního archivu v Praze. Z fondu Rodinný archiv toskánských Habsburků byl zapůjčen unikátní soubor 422 kusů map a plánů z 18. a 19. století, dokumentujících správně-politický a teritoriální vývoj Toskánského velkovévodství. Slavnostního zahájení výstavy se zúčastnili zástupci diplomatického sboru i českých archivářů. O rok později, v roce 1992 byla v Belvederu otevřena výstava Italské Toskánsko na mapách a plánech 18. a 19. století, kterou archiv spolupořádal s Kanceláří prezidenta republiky. Zde byla představena výběrová kolekce materiálů vystavených ve Florencii, doplněná zapůjčenými trojrozměrnými předměty. Velký ohlas florentské výstavy inspiroval vznik další, tentokrát s důrazem na Sienu, a tak byla v roce 1997 otevřena v prostorách Státního archivu v Sieně výstava početného souboru map a plánů z fondu Rodinný archiv toskánských Habsburků. Výstava s názvem Rukopisy a mapy Státního ústředního archivu v Praze. Poklad toskánských velkovévodů. V roce 2000 na ni navázala výstava Siena v Praze, kterou uspořádal archiv ve spolupráci s Národní galerií, sienskou univerzitou a sienským státním archivem ve Šternberském paláci v Praze. Pro výstavu se podařilo zajistit zapůjčení obrazů významných sienských malířů z období gotiky a renesance, která doplnila kolekci sienských mistrů Národní galerie. Výstava připravila české veřejnosti nevšední estetický zážitek a byla jí věnována mimořádná publicita. Oběma výstavám uspořádaným na české půdě se dostalo široké podpory Italského kulturního institutu v Praze. Léta devadesátá jsou léty neustálého stěhování archiválií a hledání provizorních řešení. Jsou to ale také léta výstavby Archivního areálu v Praze na Chodovci. Archiváři netrpělivě očekávali dokončení provozně technického objektu areálu a připravovali vlastní, velkolepou výstavu, ve vlastních, velkolepých prostorách.

Píše se rok 2001, je 25. září a v novém Archivním areálu v Praze na Chodovci začíná třídenní slavnostní maratón. Ne vše je hotové, archiváři stále pracují v pořádacích sálech, ještě nebyl čas se přestěhovat do zbrusu nových kanceláří, ale vstupní hala je nablýskaná, mramor a nerez září, v kinosále je připraven řečnický pult, v přednáškových sálech raut. Přicházejí první hosté domácí i zahraniční, přijíždějí poslanci, senátoři, ministři, předseda vlády. Ředitel odboru archivní správy vítá hosty, promlouvá ministr vnitra a ředitelka archivu zve všechny přítomné na slavnostní zahájení výstavy …

Poklady Státního ústředního archivu v Praze. Český a československý stát v dokumentech. 1158–1990. To byl název první, reprezentativní výstavy uspořádané při příležitosti slavnostního zahájení provozu nového Archivního areálu. Na její přípravě se podílela většina zaměstnanců archivu pod vedením Denka Čumlivskiho, autora a komisaře. Ve své předmluvě ke katalogu výstavy autor uvádí: „Touto expozicí začíná trvalá výstavní aktivita, s níž se počítá ve výstavním sále chodovského areálu.“ Nikdo z nás v té době netušil, že dodržet toto předsevzetí bude velmi obtížné, neboť je limitováno finančními zdroji a především možnostmi lidí. S novým sídlem archivu dostali archiváři možnost ukázat veřejnosti to, co dosud „ukrývali“ ve svých depozitářích, „tajnosti“ často opředené neuvěřitelnými spekulacemi médií i jednotlivců. Výstavy by měly umožnit širokému okruhu návštěvníků nahlédnout do archivních depozitářů, pomoci pochopit funkci archivu jako strážce paměti národa a poznávat dějiny národa v netušených souvislostech. Výstavy pořádané od roku 2001 v Archivním areálu se vyznačují především snahou o vystavování originálů archivních dokumentů, pokud to jejich fyzický stav jen trochu dovoluje. Přísné zásady pro jejich vystavování kladou četná omezení. Výtky návštěvníků se týkají nedostatečného osvětlení a chladu ve výstavním sále. Litují, že výstavy trvají jen velmi krátkou dobu. Prvořadým úkolem archivářů a konzervátorů však je uchovat archiválie, svěřené do jejich péče, i pro budoucí generace. Proto výstavy na Chodovci nebudou trvat déle než jeden měsíc a v případě prodloužení budou nejohroženější exponáty nahrazeny kopiemi (faksimiliemi). Jednou vystavené originály archiválií nespatří nejméně další čtvrtstoletí světlo světa a k dispozici budou po tuto dobu pouze jejich kopie. Ve výstavním sále bude maximální teplota 18°C a intenzita světla bude odpovídat potřebám vystavených dokumentů. Výstavy originálních archiválií jsou unikátní záležitostí, která není ve světě úplně běžná. Poklady „ukryté“ v archivech jsou majetkem státu, který na jejich uchování vynakládá značné finanční prostředky získané od daňových poplatníků a ti mají jistě právo tyto klenoty naší minulosti alespoň občas spatřit na vlastní oči. Zájem široké veřejnosti o shlédnutí unikátních dokumentů je dokladem vlasteneckého cítění a v dnešní době není mnoho aktivit, které by pocity vlastenectví a občanské hrdosti probouzely a podporovaly.

Poklady Státního ústředního archivu v Praze. Český a československý stát v dokumentech. 1158–1990. Jak sám název napovídá, měla výstava představit vývoj českého a československého státu od roku 1158 do roku 1990, a to prostřednictvím unikátních archivních dokumentů mimořádného významu — „pokladů“, které ve zkratce naznačily státoprávní vývoj. Výstava byla svým pojetím a prostorovým uspořádáním zaměřena na nejširší veřejnost. Návštěvník si přicházel pro sváteční zážitek z osobního setkání s archivními poklady, jejichž vznik je spojen s tisíciletými dějinami státu. Kromě prezentace dokumentů, vztahujících se k vývoji státu, měla výstava propagovat české archivnictví a postavení, jež v něm náleží Státnímu ústřednímu archivu. Výstava, doprovozená výpravným katalogem, který je dodnes jednou z nejkrásnějších publikací, vydaných archivem, přilákala na 30 000 návštěvníků. Pro velký zájem veřejnosti byla prodloužena a v závěru se stala jakousi poutí mnoha tisíc Čechů za originálem nejznámější listiny české minulosti — Zlaté buly sicilské, vydané v Basileji 26. září 1212, která nejméně další čtvrtstoletí zůstane uložena spolu s dalšími listinami Archivu České koruny ve speciálním archivním trezoru, a nebude ji možné spatřit. Návštěvníci věnovali značnou pozornost konceptu Deklarace nezávislosti sepsanému T. G. Masarykem 14. října 1918 ve Washingtonu. Zaujal i krátký filmový snímek, pořízený sestřihem unikátních filmových záběrů z let 1890–1945, uložených v archivu. České státnosti byla věnována i výstava uspořádaná v roce 2002. Tématem roku se stala panovnická a státní symbolika. Ucelený přehled vývoje státních symbolů dosud nebyl v plné šíři podán. Téma jistě zajímavé pro odborníky, však muselo přilákat i ty, kteří nejsou vybaveni znalostmi z oboru heraldiky, sfragistiky, vexilologie a dalších pomocných věd historických. Autor a komisař výstavy Pavel Sedláček měl nelehký úkol: na omezeném prostoru (a na omezeném počtu stran katalogu) postihnout vývoj státních symbolů v jednotlivých historických etapách. Přestože většina sil archivářů byla soustředěna na uspořádání hlavní podzimní výstavy, jakoby mimochodem proběhla v květnu 2002 velmi skromná výstava, s názvem Miroslav Jodas, fotograf. Tato výstava představila část Jodasova díla, především jeho portrétní snímky. Objevila se zde řada netradičně pojatých portrétů významných představitelů našeho kulturního, uměleckého a společenského života. Nejpůsobivější byla kolekce portrétů Josefa Sudka, Martina Růžka, Karla Högera či Miroslava Horníčka. Některé z vystavených snímků obohatily po skončení výstavy archivní sbírky. Celá akce byla příkladem spolupráce archivu s významnými autory, fotografy, jejichž dílo v budoucnu přispěje k poznání české fotografické tvorby jako celku. Ačkoli neměla masovou propagaci a nebyla vybavena katalogem, shlédlo jí během třiceti dnů téměř tisíc návštěvníků.

27. září 2002 byla slavnostně zahájena výstava Česká panovnická a státní symbolika. Vývoj od středověku do současnosti. Jejím hlavním cílem bylo poskytnout přehled o podobě a vývoji státních symbolů od počátků české státnosti do současnosti. Ne všechny symboly bylo možné představit veřejnosti prostřednictvím originálů, a tak na výstavě byly prezentovány i reprodukce nebo odlitky. Nicméně originály převažovaly, takže výstava byla velmi atraktivní. K nejpůsobivějším exponátům bezesporu patřily pečeti, především Přemysla Otakara I. a Soběslava II., z novějšího období pak neschválené návrhy státní vlajky, rytířské řády, odznaky. Součástí výstavy byly nahrávky starých duchovních písní — Hospodine pomiluj ny, Píseň k sv. Václavu — i státní hymny v podání, mimo jiné, i slavné české pěvkyně Emy Destinnové. Návštěvníci udiveně zjišťovali, že státní hymna měla původně více slok a ohromeně naslouchali. Součástí propagace bylo vystoupení autora v médiích, v tisku byla zveřejněna celá řada upoutávek. Autor uspořádal k tématu státních symbolů čtyři odborné přednášky pro veřejnost. Výstavu během třiceti dnů navštívilo více než devět 9 000 lidí. Po jejím skončení byla zkrácená verze (bez použití originálů) instalována v Galerii Jindřišské věže, odkud se k 28. 10. 2003 přestěhovala do muzea v Lánech.

Na výstavu o státní symbolice bezprostředně navázala další, která byla stejně jako výstava květnová (Miroslav Jodas, fotograf) ukázkou spolupráce archivu s původci archivních fondů. Přípravy se ujal autorský tým Alexandra Blodigová (SÚA), Barbara Köpplová (FSV UK) a Martin Sekera (CEMES FSV UK). Spolupořadatelem byl Syndikát novinářů České republiky a Centrum pro mediální studia FSV UK. Pod názvem Dějiny českého novinářství a českých novinářských spolků podala výstava celkový přehled o vývoji českého novinářství, se zvláštním důrazem na tzv. tisk politický. Novinářství, jako nepochybně významná společenská instituce, se zásadním způsobem podílelo a podílí na podobě a průběhu celé řady společenských procesů, na řešení věcí veřejných, ovlivňuje veřejné komunikace. I proto je nedílnou součástí naší národní minulosti a uspořádání výstavy v prostorách a za účasti archivu má své opodstatnění. Výstava byla zahájena 12. listopadu 2002 předsedou Senátu Parlamentu České republiky Petrem Pithartem. Rovněž tato výstava byla opatřena katalogem, který má trvalou hodnotu a lze ho využívat ke studiu dějin českého novinářství.

V souladu s koncepcí z roku 2001 byly připravovány i výstavy v roce 2003. Pátého května byla slavnostně zahájena výstava Skončeno a podepsáno. Drama Pražského povstání ve fotografii. (Obr. 15) Uspořádání výstavy vyplynulo ze spolupráce s autorem knihy, připravované pod stejným názvem. V průběhu roku 2002 jsme pro autora připravovali značné množství fotografického materiálu, který on doplnil o další, z různých zdrojů včetně soukromých. Tak vznikla významná kolekce fotografií, dokumentujících průběh Pražského povstání v květnu 1945. Fotografie, jako svébytný historický pramen vnesla novou dimenzi do výkladu květnových událostí v Praze a bylo by jistě škoda nashromážděný materiál dále nevyužít. Aby výstava byla poutavá pro veřejnost, byly fotografie, jako její základní stavební prvek, doplněny originálními archivními dokumenty z fondů Státního ústředního archivu a Vojenského historického archivu, ukázkami uniforem a zbraní, které byly němými aktéry povstání a které nám laskavě zapůjčil Vojenský historický ústav. Výstavu připravili Emilie Benešová (SÚA) a Tomáš Jakl (VHÚ) ve spolupráci s autorem knihy Zdeňkem Roučkou. Jeho kniha nahrazovala do jisté míry katalog výstavy. Rozruch vzbudil již plakát připravený k výstavě, na němž byla použita netradiční fotografie. Namísto dosud obvyklé barikády či sovětského tanku, ověnčeného šeříky, se objevila fotografie, kde Pražané vedou zajatého německého mladíka, který z okna poblíž Václavského náměstí ostřeloval ulice. Výstava svým tématem vzbudila značnou pozornost médií i veřejnosti. Zmínky o vlasovcích a fotografie mrtvých Němců v ulicích vyvolaly celou řadu otázek. Měla obrovskou publicitu v kladném i v záporném smyslu – byla to výstava, o níž se nejvíce psalo. Ohlasy návštěvníků však byly kladné, a tak můžeme konstatovat, že splnila svůj základní cíl: podat plastický obraz pohnutých květnových dní v Praze v květnu roku 1945. Během třiceti dnů ji shlédlo více než 3 500 návštěvníků.
Stalo se již tradicí pořádat vernisáž „hlavní“ výstavy roku v předvečer dne 28. září, který považujeme za den oficiálního zahájení provozu Archivního areálu v Praze na Chodovci. V tento den, který je zároveň státním svátkem – Den české státnosti – pořádá archiv od roku 2001 mimo jiné i Den otevřených dveří. V roce 2003 se ujal příprav hlavní výstavy (i Dne otevřených dveří) Státní oblastní archiv v Praze, spoluuživatel nové budovy. Pomoc ze strany archivářů Státního ústředního archivu v Praze byla samozřejmostí. Dvacátého šestého září 2003 byla zahájena výstava Z pokladů středočeských archivů. 1166–1990, inspirovaná do jisté míry první výstavou pořádanou Státním ústředním archivem v roce 2001. Měla prezentovat unikátní archiválie – „poklady“ – uložené ve středočeských archivech, které byly k 1. srpnu 2002 začleněny do Státního oblastního archivu v Praze. Autor Bořivoj Indra představil střední Čechy jako kraj bohaté historie, který vždy byl základem české státnosti, krajem zlata, stříbra, uhlí i železné rudy a tvořil po staletí hospodářské a politické zázemí hlavního města Prahy. Archiválie, o jejichž výběr musel autor často svádět „tvrdé boje“ s restaurátory a s architektem výstavy, byly, až na nepatrné výjimky, představeny veřejnosti poprvé. Zasloužená pozornost patřila například nejstarší listině z roku 1166, Evangeliáři mělnickému – rukopisu z 12. století – nebo kutnohorskému právnímu kodexu s opisem královského horního zákoníku Ius regale montanorum, vydanému roku 1300.

Závěr roku 2003 byl věnován výstavě velmi malebné, kterou autorky nazvaly Skrytý půvab dopisů toskánských Habsburků. Vznikla s podporou Italského kulturního institutu v Praze. Výstava byla zahájena 15. listopadu za účasti velvyslance Italské republiky. Na jejím počátku byla běžná archivářská práce – pořádání rodinného archivu toskánských Habsburků. Součástí archivního fondu je bohatá rodinná korespondence, která svým obsahem i vnější formou odráží vřelé rodinné vztahy. Půvabné obrázky na dopisních papírech s nejrůznějšími motivy navozují idylické pocity. (Obr. 16) Autorky výstavy Eva Gregorovičová a Petra Nevímová z nich vybraly ty nejkrásnější, které vyvolaly kouzlo zašlých časů, dobu beze spěchu a fádních neosobních SMS. Prvotním záměrem bylo předložit veřejnosti dopisy ne pro jejich obsah, ale především pro rozmanitost drobné grafiky první poloviny 19. století. Právě v tom, že dosud nikdy nebyla korespondence hodnocena a přiblížena návštěvníkům z hlediska aplikace výtvarných motivů, spočívala výjimečnost celé expozice. Během příprav se však ukázalo, že bude nutné tento záměr rozšířit a pokusit se přiblížit i životní osudy habsburské sekundogenitury, aby obraz mohl být úplný. Výstava byla oživena různými ikonografickými a ilustračními materiály, vystaveny byly mapy, plány, kresby, deníky, fotografie. Výpravný katalog, graficky perfektně zpracovaný a doplněný faksimiliemi dopisních papírů, jejichž motivy jsou součástí vystavených dopisů, je publikací, kterou se archiv bude moci chlubit i v následujících letech.
V době, kdy jsou psány tyto řádky (2004), probíhá jedna z dalších výstav: Museli pracovat pro Říši. Pojednává o nuceném pracovním nasazení českého obyvatelstva v letech 2. světové války. Byla zahájena 1. dubna 2004. Na její přípravě se kromě Státního ústředního archivu podílel i Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Kancelář pro oběti nacismu ČNFB.
Zároveň jsou v plném proudu přípravy na podzimní výstavu věnovanou 50. výročí Státního ústředního archivu. Doufáme, že bude důstojným příspěvkem k tomuto jubileu, a že zaujme návštěvníky Archivního areálu v Praze na Chodovci.

Exkurze

Na konci roku 2001 a v roce 2002 se archiváři museli vyrovnat s dalším fenoménem, který byl odrazem snah o propagaci archivu. Byly to žádosti o exkurze. V předcházejících letech se odehrávaly především na pracovišti 1. oddělení (třída Milady Horákové). Pracoviště ostatních archivních oddělení a jejich depozitáře, roztroušené po celém území republiky, neskýtaly mnoho možností k provádění exkurzí. Zájem o návštěvu nového Archivního areálu byl nebývalý.
Dne 28. září 2001 uspořádali archiváři pro veřejnost první Den otevřených dveří. Podívat se přišlo více než deset tisíc návštěvníků. (Obr. 17) Následovaly žádosti o exkurze pro žáky základních a studenty středních a vysokých škol, kolegy z jiných archivů, zájemce z celé řady institucí, spolků, svazů, ze všech koutů Čech a Moravy. Bylo třeba zavést „pořadníky“ a zájemce objednávat. Od října do prosince 2001 jsme provedli Archivním areálem více než 80 skupin, každá čítala minimálně 20 osob. Zájem veřejnosti byl sice potěšitelný, ale pro archiváře, z nichž snad každý se musel nějaké té skupiny zájemců ujmout, to bylo velmi vyčerpávající. Na vlastní práci zbývalo jen málo času a bylo jasné, že tuto aktivitu bude třeba v dalších letech silně omezit. I v roce 2002 se zájemci o exkurzi museli objednávat, respektováni byli jen zájemci o historii, studenti humanitních škol se zaměřením na studium historie nebo žáci a studenti historických seminářů, případně další se stejným zaměřením. Přes snahy o omezení se v roce 2002 uskutečnilo 58 exkurzí v Archivním areálu a řada dalších na pracovišti 1. oddělení. Zájem byl stále velký, na Den otevřených dveří přišlo 28. září v roce 2002 téměř sedm tisíc návštěvníků. Od roku 2003 se počet exkurzí snižuje, ne snad proto, že by bylo méně zájemců, ale prostě není možné je všechny uspokojit.